Před-jarní lunární meditace

sobota 10. listopadu 2018


Svatomartinské světlo.



 Co pořád máš s tím světlem?


Tak se totiž občas ptají někteří rovnou mne a jiní nerovně o mně beze mne a je taky pár těch, kteří ví a vidí mne v dobrém světle. Díky za to.

A co mám? Nic.

Jen malou drobnost, že identifikovat tmu a potácet se v ní, to umí kdekdo sakra dobře, a taky umí sakrovat. Ale vidět světlo a nepotácet se v něm nám připadá úplně samozřejmé a stejně sakrujeme.

Ona totiž tma není jen absence světla, ale temné bývají obyčejně běžné denní lidské situace, ve kterých se ocitáme. Kontakty s lidmi a vztahy a neporozumění a strachy a úzkosti a povinnosti a termíny a chyby a… Však víte, co myslím.



A vlastně ani nevím, proč vám to píšu, kromě toho, že nějak musím. Musím totiž ledasco – zajistit opravu vodovodních baterií, protože nefunguje v domácnosti ani jedna, zajistit opravu plynového kotle, protože hrozí havárie, cestovat po D1 2x týdně a přežít, držet se zkrátka, abych neříkala víc, než chtějí lidé slyšet, nějak pomoci dětem, jinak babičce, navařit, uklidit nepořádek, vyluxovat koberce, vytřít lino, umýt záchod, vanu, umývadlo, vyprat ne špinavé, ale smrdící prádlo, pověsit voňavé, posbírat suché, vyžehlit skrčené, mazlit se s kočkou, číst mejly, zprávy na FB, odpovídat na všechno možné i nemožné…

A pak o samotě v sobotní kuchyni zjistím, že už zítra je Svatý Martin a že si nejsem jistá, jestli jsem celou dobu, od konce léta až do teď zažehovala dostatečně vnitřní světlo, o kterém furt a dokola už desítky let mluvím.

A výsledek? Zažehovala. Zažehovala jsem, aniž bych o tom vždy úplně plně věděla. Někdy zažehuji vědoměji, jindy méně, někdy vůbec. Ale kdybych nezažehovala, nebyla bych.

A vůbec bych to všechno, co musím, a co dělám, nezvládla, kdyby nebylo pomoci mých blízkých a přátel. Moje rodina a přátelé stojí v mém světle. A za to jim moc děkuji. Bez nich by vodovodní baterie ani kotel nebyly opravené, bez nich bych neprala ani nevařila, protože nakoupit bych už nestihla. Bez nich bych nebyla sama v kuchyni, ale osamocená v životě. Bez nich bych nebyla to, co jsem a co mohu a chci. Pomáhají mi vidět sebe.

A vidět mohu jen ve světle.

A koneckonců, nic nemusím, ale můžu.

Proto světlo.

Zítra, na Sv. Martina si zapalte lucerničku a možná uvidíte víc, než by vás kdy napadlo.

A zapalujte si ji po celou dobu, až do vánoc, kdy se k nám začne světlo zase vracet. Těšíte se? Já ano, ale stejně tak mám radost z možnosti, že světlo nemizí, jen se stěhuje zvenčí dovnitř.

A může zářit tak jak tak. Jak chcete. Jak dovolíte. Jak se rozhodnete.

A …

Děkuji.

S plnou vděčností všem a všemu a za všechno děkuji.

Yvell








V Ostravě 10. 11. 2018