Cesta k zámku

Byla jsem dlouho smutná, když mi zrušili školku, což už je docela pár let, a pro mnohé (ne pro všechny, podotýkám) jsem skoro přestala existovat – jakože: … „co s tebou, když už nejsi ředitelka… a že děláš nějaké terapie? … Jsi blázen… tím se neuživíš…“ blabla… 

Jiní zase byli šťastní z mé pomoci, což je moje obrovská životní radost, kterou jsem si nemohla užívat, dokud jsem krmila školského administrativního šimla. 

Dokonce i některá „přátelství“ se ukázala v pravém světle, když jsem přestala být ředitelkou, co vám budu povídat – někteří třeba nevěděli, jak mne představit ve společnosti, když nejsem ředitelka…? „co“ teda vlastně jsem? … (natož Kdo) ... jiní ...

Když jsem byla ve velké nouzi a do školství se nechtěla vrátit, tak mi dokonce jeden blízký člověk našel práci kuchařky v řeznictví (to mě rozplakalo, protože jsem myslela, že si docela váží mých schopností, ale kdepak!). 

Jasně, já si přirozeně vážím každé práce, jakékoliv, kdekoliv, natož kuchařek, když doma jsem také kuchařka, ale jako zaměstnání jsem nemohla - věděla jsem, že nesmím promrhat dary života, věděla jsem, že když nemohu do školství, nemohu ani do řeznictví, že by mě to zabilo. Skoro jsem neměla na vybranou. 

A moje práce terapeutická byl jen přirozený důsledek mé celé celoživotní zkušenosti s dětmi, celého mého směřování od dětství. K tomu jsem krok za krokem spěla, studovala, dělala ... Cítila jsem, že tohle dělat musím, že to umím, to je moje „řemeslo“. Děti mne k tomu přivedly, protože jsou úžasné, dokonalé a žádnou pomoc nepotřebují – když mají moudré rodiče. Právě těm chci a musím pomáhat, ale nejen rodičům. 

Takže osud mi školku vzal, a tak to bylo jedině dobře. Věděla jsem, že se nesmím vzdát, tak jsem nevzdala. 

To nebylo jen období smutku, ale občas i zoufalé bezmoci, samoty. 

Ale dost – znáte to – doma není nikdo prorokem. 

Uf – bezmála poprvé, co si takhle veřejně srdce vylívám, ale kde jinde než mezi tolika „přáteli“, viďte? (Myslím to trochu ironicky, přiznávám.) Však víte, že ve virtuálu i na FB člověk rozpozná Přítele od ne-Přítele.

Ale … dobrá … Dost. Co myslíte, je možné proměnit smutek na radost?

Ano, a teď mi laskavý vesmír přinesl nové možnosti. Je to cesta. Určitě někam vede, ale neznám celý příběh dál, proto jen s velkou pozorností dál jdu (jedu). 

A také vás všechny zvu! Do Náchoda! Náchodský zámeček vršku kulatýho, jak se zpívá v jedné lidové písničce, a pod zámkem chaloupka a v ní plno se-tkání.

Jste zváni! Na kafe i na Radost!

Koukněte na web: http://satori-schole.webnode.cz/

Probouzení naděje

Probouzení naděje - týden od 22. 1. - 28. 1. 2017 

(nejen tento jeden týden, ale všechny dny vašeho života)

Důvěra

Cítíte ten chlad vnějšího světa, jakousi zatuhlost hmoty, nehybnost?  Skoro strach by člověka popadl, že tohle je navždy. Ano, ještě nějaký ten týden to potrvá, ale všichni bez rozdílu dobře víme, že zima skutečně není navěky, že skutečně přijde jaro, že se brzy začne oteplovat, i kdyby Babice Zimnice chtěla řádit jak bláznivá.

Jsme my lidé jen takoví ťulpachoví příjemci vln tepla či chladu tak, jak nám je příroda nalejvá? Copak jsme opravdu takoví bezmocní mravenečci, odkázáni na rozmary přírody? Co vlastně máme za možnosti?

Jak jinak, napadlo mne, že příroda nabízí boží a nekonečné příležitosti člověku k sebepoznávání. Zima zrovna v tom, jak sebe rozhýbat. Nemyslím jen fyzicky, abychom nezmrzli, ale vnitřně! Rozhýbat duši a ducha.

Jak je to se semínkem, které v chladu země celou zimu přebývá? Ono nezmrzne! Na jaře se probudí a roste a kvete a my jen žasneme nad jeho krásou. Aha – ale jak to dokázalo? Kdyby to nikdy žádné semínko nedokázalo, tak už by dávno celá příroda zahynula. Semínko si musí umět uchovávat svou vnitřní sílu k novému životu, své vnitřní teplo. V zimních a tmavých hlubinách, navzdory chladu a mrazu, sílí.  

To je výzva, panečku!

Pokud očekáváte v tomto článku, že vám nabídnu seznam obchodů, kde seženete zázračná semínka pro přežití zlého životního období, tak se nedočtete. Ale doporučuji dočíst, protože takové semínko jste vy sami.

Ano, semínko dokáže přečkat chladné časy v temnotě, a to nemá vědomí člověka, a my lidé zažíváme obrovskou radost na jaře, když vnímáme probuzení, růst a krásu takového semínka, natož celé přírody.

Ano, nemusíme být jen bezmocní mravenečci, odkázáni na rozmary přírody. Můžeme podobně jako semínko i navzdory vnějším temným okolnostem držet vědomě vnitřní sílu a teplo, které dovolí, aby se v nás probudil nový život.

Jak by asi vypadal svět, příroda, kdybychom vědomě drželi své vnitřní teplo, svou vnitřní sílu, bez pochyb, že se kdykoliv znovu probudí a rozkvete do plné krásy?

Právě zimní období, vnější mrazivý a nehybný chlad světa je k takovému uvědomění ideální příležitostí – tedy být si vědom své vnitřní síly, svého vnitřního tepla, které si musíme uchovávat ke svému dalšímu životu, tepla, které notabene vydechujeme do chladivého vzduchu. Nejenže tím prohříváme (vz)duch, ale pakliže to děláme vědomě, pak změny a proměny v našich osobních životech nám mohou připadat naprosto reálné, pak přece zcela jasně budeme vědět, že chladivá temnota nemůže trvat věčně a že určitě nastane jaro, mám na mysli, že chladivá temnota například životní situace ustoupí a vykvete něco krásného, blahodárného. Stačí kouknout na přírodu a Hurá! 

Není se čeho bát. Já vím, ale v životě to tak lehce nejde, namítnete, viďte?

Já chci dnes, v tomto týdnu jen probudit naději u všech, kdo se obávají změn, něčeho nového, kdo si myslí, že nikdy se nemůže jejich neštěstí v dobré obrátit – podívejte se na přírodu a na semínko v chladné a tmavé zemi v zimě a na jeho nezpochybnitelnou důvěru v nový a krásný život. A máte jasno.

Člověk je na tom podobně jako semínko, ba co víc – lépe, když takto může vdechovat do sebe (a tím sebe uzdravovat, posilovat) i vydechovat do světa (a tím proteplovat (vz)duch sobě i druhým, nejen své vnitřní teplo a vnitřní sílu k životu, ale i nezpochybnitelnou důvěru v život. Důvěru, že je to otázka krátkého času, kdy z chladivé temnoty vykvete Krása a Radost.

To je pravá síla proměny – důvěra vlastnímu vnitřnímu teplu, které nám umožňuje přečkat (přežít) mnohé těžkosti, tedy obrazně řečeno mrazivá období v životě. Důvěra, že podobně jako ze semínka i z nás může vyrůst Krása. Jen je k tomu někdy potřeba klidnějšího odpočinku v chladu a tmě. Ale jen tam je možné nechat sílit naše vnitřní teplo, protože bez té síly by nic krásnějšího vykvést nemohlo. Takovou temnotou, která umocňuje naši vnitřní sílu, bývají těžší životní období.

Tento týden, nejlépe dnes, je z duchovního pohledu ideální pro laskavé hýčkání vašeho vnitřního semínka. Můžete do něj vložit informaci, tedy svou potřebu, přání, sen, vizi, a pak až do jara hýčkat, aby z něj skutečně vaše sny vykvetly do plné krásy. 

Ono hýčkání je v lidské podobě úplně běžná práce – prostě krok za krokem postupovat od jednoho „úkolu“ ke druhému, ale s plným vědomím, že není síla, která by nedovolila vyrůst a vykvést, pokud sami tomu nezabráníte. S plným vědomím, že vy jste nositeli oné síly!

Koneckonců – snadněji a s vděčností můžete projít zimou.

A budete-li se pocházet v blízkosti Náchoda, pak vás srdečně zvu do pohádkové chaloupky pod zámkem na setkávání v nově vzniklém místě pro odpočinek, poznávání a rozjímání – Satori-Scholé: http://satori-schole.webnode.cz/

Přeji vám tedy dny plné důvěry ve vnitřní sílu a teplo. 
A těším se na vaše jarní květy.

S vděčností Yvell

Mgr. Yvetta Ellerová – terapeutka, lektorka  (Light-sofie: léčení světlem – originální metoda, EFT, chiromancie, aromaterapie Young Living, výklad andělských karet)

© Yvell/Light-sofie