Byla jsem dlouho smutná, když mi zrušili školku, což už je docela pár let, a
pro mnohé (ne pro všechny, podotýkám) jsem skoro přestala existovat – jakože: … „co s tebou, když už nejsi ředitelka… a že
děláš nějaké terapie? … Jsi blázen… tím se neuživíš…“ blabla…
Jiní zase
byli šťastní z mé pomoci, což je moje obrovská životní radost, kterou jsem
si nemohla užívat, dokud jsem krmila školského administrativního šimla.
Dokonce i některá „přátelství“ se ukázala v pravém světle,
když jsem přestala být ředitelkou, co vám budu povídat – někteří třeba
nevěděli, jak mne představit ve společnosti, když nejsem ředitelka…? „co“ teda vlastně jsem? … (natož Kdo) ...
jiní ...
Když jsem byla ve velké nouzi a do školství se nechtěla vrátit, tak mi dokonce jeden
blízký člověk našel práci kuchařky v řeznictví (to mě rozplakalo, protože
jsem myslela, že si docela váží mých schopností, ale kdepak!).
Jasně, já si přirozeně vážím každé práce, jakékoliv, kdekoliv, natož kuchařek, když doma jsem také kuchařka, ale jako zaměstnání jsem nemohla - věděla jsem, že nesmím promrhat dary života, věděla jsem, že když nemohu do
školství, nemohu ani do řeznictví, že by mě to zabilo. Skoro jsem neměla na vybranou.
A moje práce terapeutická byl
jen přirozený důsledek mé celé celoživotní zkušenosti s dětmi, celého mého směřování od dětství. K tomu jsem
krok za krokem spěla, studovala, dělala ... Cítila jsem, že tohle dělat musím, že to umím, to je moje „řemeslo“.
Děti mne k tomu přivedly, protože jsou úžasné, dokonalé a žádnou pomoc
nepotřebují – když mají moudré rodiče. Právě těm chci a musím pomáhat, ale
nejen rodičům.
Takže osud mi školku vzal, a tak to bylo jedině dobře. Věděla
jsem, že se nesmím vzdát, tak jsem nevzdala.
To nebylo jen období smutku, ale
občas i zoufalé bezmoci, samoty.
Ale dost – znáte to – doma není nikdo
prorokem.
Uf – bezmála poprvé, co si takhle veřejně srdce vylívám, ale kde jinde než mezi tolika „přáteli“,
viďte? (Myslím to trochu ironicky, přiznávám.) Však víte, že ve virtuálu i na FB člověk
rozpozná Přítele od ne-Přítele.
Ale … dobrá … Dost. Co myslíte, je možné proměnit
smutek na radost?
Ano, a teď mi laskavý vesmír přinesl nové možnosti. Je
to cesta. Určitě někam vede, ale neznám celý příběh dál, proto jen s velkou
pozorností dál jdu (jedu).
A také vás všechny zvu! Do Náchoda! Náchodský
zámeček vršku kulatýho, jak se zpívá v jedné lidové písničce, a pod zámkem
chaloupka a v ní plno se-tkání.
Jste zváni! Na kafe i na Radost!
Koukněte na web: http://satori-schole.webnode.cz/
Žádné komentáře:
Okomentovat