sobota 21. ledna 2017

Cesta k zámku




http://satori-schole.webnode.cz/


Byla jsem dlouho smutná, když mi zrušili školku, což už je docela pár let, a pro mnohé (ne pro všechny, podotýkám) jsem skoro přestala existovat – jakože: … „co s tebou, když už nejsi ředitelka… a že děláš nějaké terapie? … Jsi blázen… tím se neuživíš…“ blabla… 

Jiní zase byli šťastní z mé pomoci, což je moje obrovská životní radost, kterou jsem si nemohla užívat, dokud jsem krmila školského administrativního šimla. 

Dokonce i některá „přátelství“ se ukázala v pravém světle, když jsem přestala být ředitelkou, co vám budu povídat – někteří třeba nevěděli, jak mne představit ve společnosti, když nejsem ředitelka…? „co“ teda vlastně jsem? … (natož Kdo) ... jiní ...
Když jsem byla ve velké nouzi a do školství se nechtěla vrátit, tak mi dokonce jeden blízký člověk našel práci kuchařky v řeznictví (to mě rozplakalo, protože jsem myslela, že si docela váží mých schopností, ale kdepak!). 
Jasně, já si přirozeně vážím každé práce, jakékoliv, kdekoliv, natož kuchařek, když doma jsem také kuchařka, ale jako zaměstnání jsem nemohla - věděla jsem, že nesmím promrhat dary života, věděla jsem, že když nemohu do školství, nemohu ani do řeznictví, že by mě to zabilo. Skoro jsem neměla na vybranou. 

A moje práce terapeutická byl jen přirozený důsledek mé celé celoživotní zkušenosti s dětmi, celého mého směřování od dětství. K tomu jsem krok za krokem spěla, studovala, dělala ... Cítila jsem, že tohle dělat musím, že to umím, to je moje „řemeslo“. Děti mne k tomu přivedly, protože jsou úžasné, dokonalé a žádnou pomoc nepotřebují – když mají moudré rodiče. Právě těm chci a musím pomáhat, ale nejen rodičům. 

Takže osud mi školku vzal, a tak to bylo jedině dobře. Věděla jsem, že se nesmím vzdát, tak jsem nevzdala. 

To nebylo jen období smutku, ale občas i zoufalé bezmoci, samoty

Ale dost – znáte to – doma není nikdo prorokem. 
Uf – bezmála poprvé, co si takhle veřejně srdce vylívám, ale kde jinde než mezi tolika „přáteli“, viďte? (Myslím to trochu ironicky, přiznávám.) Však víte, že ve virtuálu i na FB člověk rozpozná Přítele od ne-Přítele.

Ale … dobrá … Dost. Co myslíte, je možné proměnit smutek na radost?

Ano, a teď mi laskavý vesmír přinesl nové možnosti. Je to cesta. Určitě někam vede, ale neznám celý příběh dál, proto jen s velkou pozorností dál jdu (jedu). 
A také vás všechny zvu! Do Náchoda! Náchodský zámeček vršku kulatýho, jak se zpívá v jedné lidové písničce, a pod zámkem chaloupka a v ní plno se-tkání.

Jste zváni! Na kafe i na Radost!

Koukněte na web: http://satori-schole.webnode.cz/

http://satori-schole.webnode.cz/



Žádné komentáře:

Okomentovat