Rok 2019 pod vlivem planety Merkur

Letošní rok je a bude silný a dobrý. Planetárně pod vlivem planety MERKUR, který je patronem cestovatelů, poutníků, medicíny, lékařů a léčitelů a komunikace.

Všechny tyto atributy neseme v sobě.

Jsme poutníci na své životní cestě, jsme sami sobě léčiteli, jsme mluvčími – komunikujeme nejen s lidmi okolo sebe, se zvířaty, s přírodou, ale především skrze sebe s duchovním světem a se sebou samotnými.

Tento článek navazuje malinko na předchozí text v tom, že jsou-li portály do duchovního světa otevřeny, jako že jsou, pak naše komunikace je vlastně snadná.

Komunikace je cesta, pouť, i rozhovor. Je to i meditace.

Energie letošního roku nabízí mnoho dobrého, nejedná se jen o možnosti letošního roku, ale letos jsou silné energie pro dobrý rozjezd a vykročení do nekončících možností.

Moje zpráva je víceméně prosbou – mysleme na dobré, říkejme dobrá slova, dělejme dobré pro sebe, tak, aby to bylo dobré i pro všechny zúčastněné, a především pozorujme své pocity – JSOU DOBRÉ? Pokud ano, je dobré vše. Je to dobrý magnet pro následující realitu.

Náš pocit vstupuje nebeskými portály do našich vlastních duchovních chrámů. V nich se ocitáme, v nich budeme, z nich k nám také přichází taková energie, jakou do nich vkládáme. Co vložíme, to můžeme čerpat.

To je banka, viďte? Úžasná, spravedlivá, a navíc s obrovskými, nepředstavitelnými úroky (v dobrém).

Tak vám všem přeji dobrou mysl a odvahu k dobrému životnímu pocitu.

Yvell

Lidé čekají, až se "TO" něco stane...

Přátelé drazí, zdravím vás, v pravém slova smyslu.

Určitě víte, že se léta mluví o různých koncích světa, apokalypse, přesunech do jiných dimenzí  a podobně … tahle témata mají rozličné podoby – a vyvolávají rozličné emoce - od velké naděje až po velké strachy.

Před pár dny mi jedna moje drahá přítelkyně vyprávěla, jak četla o tom, že v letošním roce

se mají otevírat duchovní portály, brány, duchovní okna, je jedno jak to nazveme.

Zmiňuji to celé především proto, že lidé ČEKAJÍ, až se „to něco“ stane, až „to něco“ nastane. A z velké části mají podvědomý strach. Podvědomý, takže o něm vědomě neví. 

Mimochodem, nedávno mne požádal velmi naléhavě pán o sezení, protože byl zahlcen právě podobným obrovským strachem, trpěl nesnesitelnou úzkostí, která se somatizovala do velkých, vleklých těžkostí. Absolvoval řadu léčitelů, došlo až na psychiatrickou léčbu, ale nic nepomáhalo. Po dvou setkáních, nebudete věřit, těžkosti zmizely, dokonce se nevracely, neopakovaly, jak byl léta zvyklý, a pán prožil po dlouhém čase šťastné vánoce. 

Nicméně, já jsem si uvědomila, že o tomhle musím napsat, že tohle je moc důležité.

Všechna nebeská okna, duchovní portály, brány,  jedno, jak to nazveme, jsou otevřená.

Není na co čekat, ani se čeho bát.

JE OTEVŘENO.

Nic nového nenastane. To už se děje.

Ono TO, jsme MY. Naše vědomí. Naše slova, která se rodí z myšlenek, naše pocity z toho, CO myslíme, na CO myslíme a CO děláme.

JE prostě OTEVŘENO.

Pravdou je, že tomu tak nebylo vždy. V minulosti bylo jakoby „zavřeno“, respektive nebylo „otevřeno“ pro každého… aby se lidé, tedy ten každý, mohl na tuhle příležitost připravit. Vědomě.

Více se ale čekat nedá. 

Je prostě otevřeno pro každého. 

Vabank. 

Velká banka, otevřená pro všechny. Co do ní kdo vloží, vydechne, vysloví, vykoná, to se uloží, je stále k dispozici, a zpátky se vrací v podobě reality. 

Dobré je prostě dobré a naopak.

Inu tak se to děje. Teď a Tady.

Přeji vám moc dobrý celý rok.

Yvell

Meditace - vnitřní kniha tónů (notebook)

13 svatých vánočních nocí - meditací

Dnes v noci mne probudil sen, jasný jako letní den. Zdálo se mi, že všechno je u každého možné, akorát že to „dobré“ se lidem neděje jen díky dvěma slovům TLAK a STRACH.

Waw? A co s tím, napadlo mne v tom polospánku? Otevři svůj vnitřní notebook a piš.

Tak jsem otevřela svůj vnitřní notebook, vnitřní knihu tónů (not) a začala se ptát a psát:

A co s tím? Tlak a Strach? Piš! Piš, co teď uslyšíš!

A komu? Sobě i všem ostatním.

A koho to zajímá? Nechej to být. O to se nestarej.

Dobrá, tak co s tím Tlakem a Strachem? Tlak a Strach nejsou jen slova, ale pojmenování pro nevědomé prožívání. A co není ve vědomí, o tom nevíte. A o čem nevíte, tak prostě nevíte, jakoby neexistovalo a nemůžete to změnit. Změnit můžete jen to, o čem víte, že je. A pokud Strach a Tlak ve vašem životě působí, i když o tom nevíte, tak nejenže působí, ale brání skoro všemu dobrému, zdravému, šťastnému, krásnému. Jenom tlačí a straší a vy se s nimi přetahujete. Je to akce-reakce. Jako byste tlačili proti zdi. Žádná vědomá kreativní tvorba vlastního života. Nic takového. Pak se akorát divíte, proč se vám pořád dokola děje furt to samé. Je to tak?

Je. Kdybys Ty nebyla v polospánku, polobdění, nikdy bys tohle neslyšela ani neviděla.

Dobrá? A co teda s tím? Ty máš obrovskou zkušenost s uzdravením, svým, s pomocí lidem jiným, dětem, s meditací… Ty víš, že meditace je cesta, že je to stav podobný polospánku, poloprobuzení. Meditace na rozdíl od polospánku je v plném a bdělém vědomí. Ty víš, že meditace dostane tělo a mysl každého do klidu a může uvolnit všechny zábrany na cestě k radosti. Že se ty změny a proměny začnou v životě dít hladce a elegantně, ku prospěchu všech zúčastněných, a pak vypadají jako zázrak.

Vím, však ji lidem léta nabízím. A co s tím? Napiš, co teď víš..., co slyšíš…  Ty také víš o epigenetice – mnoho let a nikdo (kromě těch, co se tím zabývali) o tom mnoho let nevěděli, neslyšeli, ani podvědomě nechtěli. Ty znáš práci Bruce Liptona už mnoho let. Pošli lidem vzkaz: Jak změnit fungování DNA. Pak to vše nechej odejít. I text a starost „a co s tím“. Hotovo. Nic víc udělat nemusíš.

A jak to souvisí s tou meditací? Meditace je ono JAK (to nebo cokoliv jiného změnit a udělat). Meditace uzdravuje, proměňuje, pomáhá, ale co lidem brání, je nevědomý strach ze samotné meditace.

A proč se toho bojí? Lidé se bojí slova. Protože vědomě pojmenovat svoje sny, potřeby a přání vyžaduje slovo. Toho se bojí celý svět. A také slovem se dnes zabíjí. Ale tomu nechceme teď věnovat pozornost. Řekni lidem, že vlastního slova se bát nemusí, když myslí v dobrém a na dobré. Že si ani v meditaci nemusí nic přesně formulovat – jen si prožijí to, po čem jejich duše touží. A když poznají, že si to jen v představě při meditaci skutečně prožijí, tak budou mít jasný důkaz, že to jejich tělo, mysl, duše, jakkoliv to nazveme, prostě umí. Dokáže. A když dokázali jednou, dokáží i podruhé. A potřetí a znovu a znovu. Až to nakonec uvidí i ve hmotě. Celý svět bohužel zatím funguje tak, že věříte jen tomu, co vidíte, slyšíte, myslíte. Jak na nebi, tak i na zemi – to znáte, že jo – jenže s nebe stéká realita zrcadlově – funguje naopak, a to tak, že nejprve prožijete, skutečně pocítíte, a teprve pak to uvidíte v realitě, na zemi. Proto je meditace tak účinná. Díky meditaci by se mohl celý svět uzdravit. Tohle k lidem nechej odejít.

OK. Provedu Ale…? Není žádné „ale“.  „Ale“ je spojka odporovací. Pokud tomu nechceš sama bránit, udělej. Pokud bránit chceš, nedělej nic, respektive dělej všechno postaru a nic se nezmění. Tohle jsou proměny na spirále věčnosti. Tohle je proměna i pro tebe. Nejsou žádné posuny, postupy, kroky, nic takového, jsou jen proměny – v čase, těle, životě… A teď je čas proměny i u Tebe. Piš! A pak to nechej být, nechej to odejít.

Děkuji. Už se asi probouzím, odcházím. Odcházíš do Tady a teď. To může být krása, to není málo. Každopádně - rádo se stalo.

Zimní slunovrat

Zimní slunovrat 

V době hluboké zimy, kdy je nám fyzické slunce nejvzdálenější (obrazně řečeno), je naopak naše vnitřní slunce v plné síle.

Všechno se děje teď

Zimní slunovrat je nekonečně laskavá příležitost pro člověka, darovaná mu přírodou, světem, vesmírem, Bohem, je jedno, jak to nazveme.

Je to příležitost objevit už nekonečně dávno darovaný dar - vnitřní slunce.

Možná o tom slyšíte na každém kroku, čtete v každé druhé duchovní literatuře, slyšíte na kázání, možná už se taková věta nalezení vnitřního světla stala součástí vašeho myšlení tak samozřejmě, že ji ani moc nevnímáte, ale když se hlouběji zamyslíte, tak přeci jen může vyskočit otázka:

Ale JAK? Co to vlastně je? Jaké slunce? Jaké světlo? 

Vědomí srdce – vzácný dar

Příroda není žádný trestající tyran, který by člověku na půl roku, nekonečně dlouho a znovu a znovu, opakovaně odebíral vnější světlo a ponechával ho v temnotě.

Kdepak, příroda naopak nekonečně laskavě a opakovaně nabízí člověku díky tomuto rytmu možnost vnímat své vnitřní světlo ve vnějším „stmívání“.

Jakoby příroda jen pokorně čekala na vědomí člověka, zda tuhle nabídku přijme, zda si jí bude vědom. 

Možná je to vzájemnost, ukazující, že člověk potřebuje přírodu, bez níž by zahynul, ale rovněž, že příroda (Vesmír, Bůh) potřebuje člověka, vědomou bytost, bez které by, kdo ví, sama zahynula.

Není potřeba dělat nic nadlidského, nic kromobyčejného, ale stačí jednoduché a obyčejné:

VĚDOMÍ TADY A TEĎ

Uvědomění si souvislostí – což je vlastně logická záležitost, fyzika: slunce a světlo nikam nemizí – je to zákon zachování energie.

A pokud souhlasíte, pak nepochybně víte, že od letního slunovratu, kdy fyzické slunce se začíná sklánět a světla ubývá, začíná se naopak probouzet na své dráze vnitřní slunce.

Putuje od srdce k plnému vědomí a přináší člověku v rámci zachování energie příležitost k vědomému užívání si vnitřního světla, vnitřního slunce.

    Vědomí je mocná síla člověka ve vztahu k přírodě, k celému životu skrz naskrz.

Jenže naše běžná pozorování jsou zaměřena vesměs na vnější svět, takže i tomuto zaběhnutému tvrzení, že bez tmy bychom světlo nepoznali, nevěnujeme příliš pozornosti, protože takové tvrzení známe, souhlasíme s ním, a vidíme i ve vnějším světě.

Ale co s tím? 

Mezi tím vás stejně napadne – díky Bohu jsme podzim přečkali jakžtakž, díky Bohu už se blíží slunovrat a světla bude už jen více a více. 

Takto podobně přežíváme den za dnem, rok za rokem, od narození až ke smrti.

Asi ne náhodou jsou vánoce v době zimního slunovratu  - spojeny s narozením Krista – Světla.

Ale možná vás zklamu - nikdo takový se letos nenarodí. Jen v sobě můžete vědomě probudit k životu své vlastní vnitřní světlo, své vlastní vnitřní slunce.

A pokud ještě stále nevěříte, že je to možné a že je to blahodárné, pak se nic neděje - příští rok se určitě dožijete dalšího adventu, dalších vánoc, dalšího slunovratu.

Bože, jak nekonečně milosrdné jsou Tvé dary člověku. Akorát to člověk musí udělat sám.

Jsem šťastná, že Vás budu moci provázet Slunovratovou meditací, která je každým rokem nová a jiná - pokud se pro ni rozhodnete.

Letos se ve mně a pro vás připravuje zcela nový proud světla, zcela nová forma pohybu, vývoje - spirála.

Více informací na webových stránkách

Přeji vám všem laskavý advent

Yvell

Svatomartinské světlo.

 Co pořád máš s tím světlem?

Tak se totiž občas ptají někteří rovnou mne a jiní nerovně o mně beze mne a je taky pár těch, kteří ví a vidí mne v dobrém světle. Díky za to.

A co mám? Nic.

Jen malou drobnost, že identifikovat tmu a potácet se v ní, to umí kdekdo sakra dobře, a taky umí sakrovat. Ale vidět světlo a nepotácet se v něm nám připadá úplně samozřejmé a stejně sakrujeme.

Ona totiž tma není jen absence světla, ale temné bývají obyčejně běžné denní lidské situace, ve kterých se ocitáme. Kontakty s lidmi a vztahy a neporozumění a strachy a úzkosti a povinnosti a termíny a chyby a… Však víte, co myslím.

A vlastně ani nevím, proč vám to píšu, kromě toho, že nějak musím. Musím totiž ledasco – zajistit opravu vodovodních baterií, protože nefunguje v domácnosti ani jedna, zajistit opravu plynového kotle, protože hrozí havárie, cestovat po D1 2x týdně a přežít, držet se zkrátka, abych neříkala víc, než chtějí lidé slyšet, nějak pomoci dětem, jinak babičce, navařit, uklidit nepořádek, vyluxovat koberce, vytřít lino, umýt záchod, vanu, umývadlo, vyprat ne špinavé, ale smrdící prádlo, pověsit voňavé, posbírat suché, vyžehlit skrčené, mazlit se s kočkou, číst mejly, zprávy na FB, odpovídat na všechno možné i nemožné…

A pak o samotě v sobotní kuchyni zjistím, že už zítra je Svatý Martin a že si nejsem jistá, jestli jsem celou dobu, od konce léta až do teď zažehovala dostatečně vnitřní světlo, o kterém furt a dokola už desítky let mluvím.

A výsledek? Zažehovala. Zažehovala jsem, aniž bych o tom vždy úplně plně věděla. Někdy zažehuji vědoměji, jindy méně, někdy vůbec. Ale kdybych nezažehovala, nebyla bych.

A vůbec bych to všechno, co musím, a co dělám, nezvládla, kdyby nebylo pomoci mých blízkých a přátel. Moje rodina a přátelé stojí v mém světle. A za to jim moc děkuji. Bez nich by vodovodní baterie ani kotel nebyly opravené, bez nich bych neprala ani nevařila, protože nakoupit bych už nestihla. Bez nich bych nebyla sama v kuchyni, ale osamocená v životě. Bez nich bych nebyla to, co jsem a co mohu a chci. Pomáhají mi vidět sebe.

A vidět mohu jen ve světle.

A koneckonců, nic nemusím, ale můžu.

Proto světlo.

Zítra, na Sv. Martina si zapalte lucerničku a možná uvidíte víc, než by vás kdy napadlo.

A zapalujte si ji po celou dobu, až do vánoc, kdy se k nám začne světlo zase vracet. Těšíte se? Já ano, ale stejně tak mám radost z možnosti, že světlo nemizí, jen se stěhuje zvenčí dovnitř.

A může zářit tak jak tak. Jak chcete. Jak dovolíte. Jak se rozhodnete.

A …

Děkuji.

S plnou vděčností všem a všemu a za všechno děkuji.

Yvell

V Ostravě 10. 11. 2018

Silvestrovská meditace - klíčení nového života

Klíčení nové radosti

I přestože je silvestrovská meditace součástí 13 svatých vánočních nocí, meditací a léčivých rozjímání, přináším vám ji dnes s malým popisem jako jeden staronový dárek, pro chvíle odpočinku a radosti.

… Máme-li na jedné straně pastýřské období „obrat času“, svátek NAROZENÍ Světla, Ježíše Krista, (období od Vánoc do Silvestra) a na druhé straně královské období (od Nového roku do Tří králů) pak vytušíme, že střed mezi minulostí a budoucností, práh roku je centrální událostí ve vánočním cyklu.

Meditace je komunikace a komunikace je cesta. Cesta dlouhá 30 cm (od hlavy k srdci) se zdá být pro člověka tou nejdelší a nejtěžší.

Ale zkuste – zkusme. Ï já totiž, byť předávám dál svou zkušenost, jsem na cestě, stále. A cesta není bez překážek. Ale září nadějí.

Naděje a světlo více než kdy jindy v minulosti k nám nyní září z kosmického vědomí. Stačí jen nadechovat a vydechovat vděčnost.

MEDITACE

Silvestrovská meditace otevírá pohled do proudu MINULOSTI na uplynulý celý rok 2017 a do proudu BUDOUCNOSTI na budoucí rok 2018.

Z obou proudů přichází k člověku jeho jedinečné osobní informace. Oba proudy jsou velmi důležité. Jeden pro retrospektivu a odpuštění (opuštění starého), druhý pro osobní a jedinečnou tvorbu)

• při pohledu do proudu MINULOSTI nahlédnete na některé obrazy z uplynulého roku, které se vám vybaví. Ty, které se vám vybaví, ty jsou správné, ty přicházejí z vašeho vědomí i podvědomí
• nechejte se vést slovy v meditaci
• jakmile nahlédnete na celkový obraz a všimnete si okolního prostoru, zkuste si VĚDOMĚ UVĚDOMIT pozitivní a dobrou energii těch vašich životních činů a pocitů, které jste prožili. Tuhle pozitivní energii nechejte vystoupat do okolního prostoru (kosmického vědomí) v podobě světelných paprsků. Zůstane po nich ve vesmíru stopa „dobrého“ a pozitivního
• možná pocítíte spojení s vaší minulostí v nějaké podobě (třeba jemný energetický paprsek) – tak ten můžete klidně přerušit, přetnout a nechat celkový obraz minulosti (na které už stejně nemůžete nic změnit) odplout úplně do pozadí, zmenšovat až do neviditelna. V podstatě nezmizí, ale pro vás přestane být starou nevědomou „pastí“ a vy můžete začít svobodně a vědomě tvořit novou budoucnost
• proud MINULOSTI můžete nechat naplnit uzdravujícím proudem světla (můžete prostě vyslat vědomě do proudu minulosti kvantum léčivého světla.
• Po té nahlédnete do proudu BUDOUCNOSTI – nechejte se vést vlastní intuicí, vše prochází skrz mysl
• Stejně tak i váš osobní časoprostor BUDOUCNOSTI nechejte zalít světlou, léčivou energií
• nechejte svou intuici, aby tvořila volně a svobodně

• všechno, co vás napadne, je ve vašem životě skutečně možné – jinak by vás to nenapadlo.
• POTOM pozorujte svůj běžný každodenní život – setkání s lidmi, pozorujte své pocity při každodenním životě – poznamenejte si, co cítíte, co se děje, co prožíváte
• buďte na počátku jen přirozenými a obyčejnými pozorovateli – ale pozorujte sebe a své reakce a prožitky (ne ostatní)

Karlheinz Flau píše v knize Trojnost v ročním koloběhu … Ve středu lemniskáty - RYTMU ROKU stojí svíce roku – práh, Silvestr...To může být ještě jednou ozřejměno líčením známého biologa Raoula H. Francého, který říká: “… dvanáct nocí je zvláštní úsek v ročním koloběhu, nikdy se neopakující doba, která určuje celý nový život roku. Němečtí a ruští botanici si povšimli, a je to poté tisíckrát dokázáno, že v životě stromu – přirozeně také každé jiné rostliny – je nikoliv březen, ale doba mezi Vánocemi a Třemi králi v jejím středu, tedy přesně novoroční noc, dobou zahájení nového růstového roku. Je to přirozený nový rok života a ten se shoduje s naším.

Můžete tedy každý den zastrčit několik pšeničných zrnek do vlhké země na ploché misce jako „zárodek“ nadcházejícího roku. Mimoto můžeme každý den pozorovat vývoj klíčení, jehož průběh můžete každý den zaznamenávat (děti to mají velmi rády) … mimo pozorování počasí, zvláštních událostí a nálad.

… K silvestrovské noci píše Herbert Hahn: „Zvláště je rozhodující to, co si předsevzeme v silvestrovské noci, kdy nás duch národa na několik okamžiků uvolňuje. Co si v tuto chvíli myslíme, je přijato nejvyššími hierarchiemi – a nese v sobě sílu uskutečnění.

Dovolte si tedy v meditaci propustit všechno staré a nepotřebné, dovolte si stvořit představu a hlavně POCIT bezmezné krásy a radosti v novém roce - to si přece můžete v představě dovolit, nebo ne? Kdo vám to zakáže? Nebo se bojíte, že by se to mohlo opravdu uskutečnit?

Neboj se! Řekl Anděl...

Meditaci si můžete poslechnout na tomto odkaze na Youtobe.

https://www.youtube.com/watch?v=nUZ5rEFE06Y&t=70s

I já vám přeji radost zpozorování a klíčení, nejen obilných zrnek, ale i vaší radosti v životě.

S láskou a vděčností Yvell

http://zdravi-yve.webnode.cz/

http://kalendarduse.blogspot.cz/

Listopadový týden od 19. 11. do 25. 11.

Listopadový týden od 19. 11. do 25. 11.

Tak se nám slunce zakopává víc a víc do hlubin. A jaká dálka je k rovnodennosti. Vždyť ještě do slunovratu máme co dělat, abychom… Vlastně, jo. Máme co dělat! To je vždycky lepší než nemít co dělat. Natož nemoci dělat. 

Píšu, píšu a slova se mi rozehrávají, jako by si žila sama pro sebe a nebrala ohled na můj záměr. Inu, ponechám větu … „nemoci dělat“, zrozenou spontánně, protože mne samotnou zaujala. Původně jsme totiž měla na mysli, že nemít možnost něco dělat, je úplně to nejhorší v životě, co snad ani není možné, ale věta: „nemoci dělat“ mne prostě zaujala. Že bychom nemoci dělali?

Nechám tak, tyhle úvahy o nemoci, nebudu se do toho dneska pouštět, však on si s tím někdo hlavu poláme. (Poláme? To nechci). No, to se mi dneska daří.

Co chci vlastně napsat: že v Kalendáři duše už se mooooc dlouho nic neobjevilo. Nic se samo neudělalo. Tak si prostě sedám a dělám.

Jako vždy, po klidném rozjímání nad týdnem minulým, který byl zatěžkán trochu samotou, trochu i smutkem, ale také několika okamžiky rozbřesku při pohledu na jakýsi celek – možná života, možná to byl pohled na celek nějakého celku nebo pohled na celek jen nějakého detailu. Ale byly to silné, tzv. jasné okamžiky – jakoby všechno bylo jasné. Byla to sice jen chvíle, po které zase moje vědomí upadlo do každodennosti, ale něco se zásadně změnilo.

Vůle k dobrému!

Jako vždy, při klidném rozjímání nad týdnem přicházejícím, vidím, že ve vzduchu opravdu je dobrá vůle. Vůle k hravosti jakoby vrcholila. 

Jako děti – hrají si, protože to přirozeně potřebují. A nejraději, když ví, že nejsou u toho samy, když je alespoň někdo sleduje, to dokážou kouzelné věci. Nemluvě o tom, když si s nimi někdo hraje.

A co my, tzv. dospěláci? My přece potřebujeme totéž. Hrát si. A nejraději, když víme, že někdo o tom alespoň ví, natož, když se k nám připojí. Viďte? Jenže to už se naše okolí tolik neraduje, když si hrajeme, to už nás spíš odrazuje, abychom dělali něco pořádnějšího. Třeba uklízeli nebo opravovali nebo prostě pracovali, dělali něco, co nám přinese finanční výdělek. Ach. Co se dá dělat? (A zase ta hra slov.) No, prostě, něco se dá vždycky dělat.

Jako vždy, při klidném rozjímání nad týdnem minulým i týdnem přicházejícím, otevírám knihu Rudolfa Steinera: Kalendář duše. A co čtu: …setkání se světem, k němuž duše dospěla v minulém týdnu, z oživené síly svého chtění, je pro ni velkou zkouškou…

Jo, setkání se světem je pro nás velkou zkouškou. Zejména teď, v době, kdy to slunce nezbedné se zakopává víc a víc do hlubin, a člověku víc a víc chybí, ba co víc, ozývá se strach, zda je to vůbec k vydržení. A vůbec. Čas letí jako bláznivý, než se člověk stačil nedechnout léta, už se skláněl k podzimu. A za měsíc vánoce. To už budeme schouleni pod bodem mrazu.

Ale nevěšejte hlavu (ani nelámejte).

My totiž máme teď jedinečnou příležitost! 

Dostat se k sobě. A máme ji k dispozici rok co rok, znovu a znovu. Co se nepodařilo vloni, můžeme udělat letos, co se nepodaří letos, můžeme příští rok. Nekonečně. Jenže na co čekat?

Proto s velkou nadějí i radostí vám píšu, že máme možnost užívat si vědomí, že slunce nezmizelo, ale probouzí se, v nás. Víc a víc, jako v létě, jenže ne venku, ale uvnitř. 

Máme jedinečnou příležitost poznat, že svět, celý vesmír nás potřebuje. 

Potřebuje naše vědomí vnitřního slunce. Potřebuje nás stejně tak, jako my potřebujeme k životu svět a přírodu, a samozřejmě i fyzické slunce. Jinak se tento svět opravdu může jevit jako mrazivá prázdnota prostoru, v němž lhostejně krouží mrtvá tělesa a plynové koule.

Mohlo by se zdát, že celá příroda, kameny, oblaka, jsou tady úplně bez užitku, jen tak marně si leží nebo plují nebo hromadí a bouří. Ale ono to všechno, na první pohled marné, je pro nás příležitostí k tomu, abychom byli u toho. Abychom to alespoň pozorovali, ideálně se z toho rovnou radovali (podobně jako děti). 

Je to příležitost cítit! Vnímat! Nejlépe si hrát!

Takže vlastně máme co dělat. A není toho málo (mohla bych také napsat, že není to snadné, ale to nechci, protože takové přesvědčení není příliš k užitku).

Jednoduše můžeme celý následující týden vnímat a cítit svoje vnitřní slunce. Můžeme se radovat z přesvědčení, že celý vesmír nás potřebuje. Že v každém kameni nebo oblaku, natož stromu či zvířátku, je ukryto hluboké tajemství, které nám může být odkryto, když ho nasvítíme svým sluncem zevnitř, když nebudeme čekat na světlo vnější, ale pustíme ven to svoje, vnitřní, když připustíme, že to je možné, a když vědomě budeme věnovat pozornost dobrému.

Nejvíc potřebuje celý vesmír naše vědomé přesvědčení, že „to“ všechno „tady“ má smysl, dobrý a ještě lepší než si dokážeme představit, a že my o tom víme.

A co zrovna v našich životech není dobré, tak na to si posvítíme. 

Všechno je možné změnit. A nikdy na to člověk není sám! 

Nic z toho, co je teď, dnes, nemůže zůstat beze změny. 

Přeji týden plný světla, přeji vám vše dobré a ještě lepší, než si dokážete představit a držím palce vám i sobě.

S láskou vaše Yvell

Copyright © 2017 Yvetta Ellerová / Yvell