Téma: „Hleď si svého“ pokračuje.
Dostala jsem
totiž minulý týden zpětnou vazbu na příspěvek v Kalendáři duše. Krásnou! Bylo mi sděleno, že název „Hleď si svého“ vyvolal v daném
člověku pocit, jako by byl takovými slovy odháněn, aby mazal někam jinam, hleděl si
svého, svého něčeho, svého nějakého čehosi...
Jen se
potvrdilo, že škála, rozmanitost a jinakost ve vnímání třeba jen tří slov je
nekonečná. Protože vychází ze zkušenosti jednotlivých lidí, kteří mají odlišné
zkušenosti.
Proto tento
týden pokračuji se stejným názvem, ale s dovysvětlením: sousloví „hleď si svého“ je to nejkrásnější a nejmoudřejší, s jakým
se můžete setkat. A jeho obsah nabádá k tomu nejkrásnějšímu a nejmoudřejšímu,
co jen můžete udělat. Jinými slovy –
nepotřebujete se starat o druhé, posuzovat, co by měli udělat jinak či lépe,
abyste se vy cítili jinak a lépe. Ale můžete (nic nemusíme) se starat o to, abyste
sami sebe „uzdravili“, abyste sami sebe dostali do životního pocitu štěstí a
radosti. K tomu vám ti druzí pomáhají. Jen k onomu uvědomění.
Jak?
Jednoduše tím,
že jsou. Pokud skutečně pomáhají, tak je to skvělé. Když ovšem dělají něco, co vám
samotným nedělá dobře, tak tady začíná ona cesta: „Hleď si svého“. To je
příležitost začít zkoumat, bádat, prověřovat svoje potřeby, reakce, přesvědčení.
Hledat a pátrat v sobě, co se vám to děje ve vztahu s druhými, co cítíte?
A pak pokračovat: PROČ to asi cítíte, odkud se to ve vás bere, co můžete změnit,
co je naučené a co převzaté (chování a přesvědčení), co vás drží v pasti
strachu z „něčeho“, co naopak je vám blízké, příjemné. Jednoduše vnitřní
nazírání a zároveň racionální zvažování.
Po tomto
prvním kroku, tedy zkoumání svých vlastních osobních potřeb, přání, tužeb, může
následovat další krok, a to rozhodnutí pro změnu. A tady většinou člověk narazí
na nejistotu: rozhodnutí pro změnu s sebou nese strach a nejistotu. Nikdy nebývá nic černobílé, špatné nebo dobré,
obojí se spolu prolíná a vzájemně prostupuje, což v člověku vyvolává
nejistotu. Právem se namítnete, že takových teorií už jste slyšeli přehršel.
Ale JAK TO UDĚLAT? JAK POZNAT CO JE CO?
K tomu nám život, tělo, příroda, Bůh, či jakkoliv jinak to nazvete, dali k dispozici institut POCITU. Geniální nástroj, kterému nás nikdy nikdo neučil věnovat pozornost, ale naopak bylo v nás od dětství posilováno přesvědčení, že pocity, hanebně často házené do pytle pocitologie, jsou k ničemu, ba dokonce škodlivé. A tak jsme se dokonale naučili své pocity nejen skrývat, ale bezvadně potlačovat. Jaké to má důsledky, to je na celou knihu.
Pocit je hlas duše, hlas Boha, hlas přirozenosti. Pocit
vás zpravidla neklame, ale jeho racionální potlačování, když bude souviset se starou
zkušeností a starým přesvědčením, vás může svést. Ale právě ona těžkost, se
kterou se právě potýkáte, je ideální příležitostí, jak rozpoznat, co je
nepotřebné, škodlivé, co volá po změně. Právě bez oněch těžkostí byste se k žádné
změně nedopracovali, bez nich byste nic nezačali prozkoumávat, řešit ani zdokonalovat.
Co je však
podstatné, že to všechno můžete udělat jen u sebe, jen se sebou samým. Nemůžete
měnit nikoho druhého.
V tom
smyslu je prastará moudrost: „Hleď si
svého“ dokonalá, jednoduchá a jasná. Ale je pravda, že v průběhu času
se zdeformovala do podoby negativní.
Nakonec mi v debatě
s tím člověkem bylo dáno za pravdu:
když budete myslet na DOBRÉ, když budete tvořit DOBRÉ, pak je vždy DOBRÉ začít
u sebe, protože DOBRÉ z vás bude vyzařovat tak silně, že vše se v DOBRÉ
obrátí a šťastní budou i všichni okolo vás. Slovo DOBRÉ však neznamená
SOBECKÉ či bezohledné (v tom smyslu, že
určitě není DOBRÉ žít v podvodu, lži, bezohlednosti, lstivosti, zákeřnosti…blablabla…)
Slovo DOBRÉ znamená čisté, laskavé, poctivé, pravdivé, ohleduplné ke všem
zúčastněným.
A ještě
doplním: DOBRÉ znamená také ROVNOVÁHU.
Rovnováhu mezi BRANÍM i DÁVÁNÍM. Jinými slovy – nechtít získat nic zadarmo od
jiných, ale také zadarmo nepracovat. A to nemám na mysli jen peníze, ale
životní energii. Dodávám jen, že je-li to přirozené pravidlo, pak výjimky ho
jen potvrzují. Myslím tím dary, v nichž
není potřeba rovnováhu zkoumat. Dary jsou dary z lásky, a ta je vždy krásná,
DOBRÁ.
Jan Werich
kdysi prohlásil, že mít rád lidi, je celé tajemství a jediný recept na štěstí. A
v Bibli jest psáno: Miluj
bližního svého jako sebe sama. Tak jak?
Tak.
Obojí platí: Jen tolik je pravdy v lásce a úctě ke druhým, kolik lásky a úcty cítíme k sobě - k člověku. A odpověď na to, kolik lásky a úcty cítíme k sobě, tolik nacházíme ve svém okolí, v situacích, ve vztazích, v nichž se ocitáme. Bez druhých bychom sebe nepoznali.
Obojí platí: Jen tolik je pravdy v lásce a úctě ke druhým, kolik lásky a úcty cítíme k sobě - k člověku. A odpověď na to, kolik lásky a úcty cítíme k sobě, tolik nacházíme ve svém okolí, v situacích, ve vztazích, v nichž se ocitáme. Bez druhých bychom sebe nepoznali.
Umět vážit si sebe, své práce, svého
umění, je umění. Budeme-li si vážit
sebe, budou si druzí vážit nás. To je možná největší a nejdokonalejší umění
světa. Hodno NOBELOVY CENY.
Apropos –
tolik diskutovaná Nobelova cena za literaturu pro Boba Dylana je možná právě
obrazem toho, že si Bob D. sám sebe váží. Ale kdo ví? Nemluvila jsem s ním.
Přeji vám v následujících
dnech radostnou a vědomou práci s tím, co vás v myšlenkách či pocitech
zaměstnává, co vás trápí, nebo co vás činí šťastnými, a vězte, že vše je možné
v DOBRÉ obrátit. Někdy dokonce jako mávnutím kouzelného proutku. Akorát
samo se to nestane. Ruce má jen člověk, ne anděl. Ruka je prodloužené srdce.
S vděčností
Yvell
P.S. Kromě toho
všeho vás s vděčností zvu na on-line setkání, v němž se budu věnovat tématu STRACHU. Strachu, který nás občas ovládá, aniž jsme si toho
vědomi, může kazit všechny nové, i DOBRÉ plány, strachu, který je epidemií současného světa.
V neděli 23. 10. ve 20 hodin
Ke sledování je potřeba se přihlásit:
přihlášení