Téma: „Hleď si svého“ pokračuje.

Téma: „Hleď si svého“ pokračuje. 

Vysvětlím proč:

Dostala jsem totiž minulý týden zpětnou vazbu na příspěvek v Kalendáři duše.  Krásnou! Bylo mi sděleno, že název „Hleď si svého“ vyvolal v daném člověku pocit, jako by byl takovými slovy odháněn, aby mazal někam jinam, hleděl si svého, svého něčeho, svého nějakého čehosi...

Jen se potvrdilo, že škála, rozmanitost a jinakost ve vnímání třeba jen tří slov je nekonečná. Protože vychází ze zkušenosti jednotlivých lidí, kteří mají odlišné zkušenosti.

Proto tento týden pokračuji se stejným názvem, ale s dovysvětlením: sousloví „hleď si svého“ je to nejkrásnější a nejmoudřejší, s jakým se můžete setkat. A jeho obsah nabádá k tomu nejkrásnějšímu a nejmoudřejšímu, co jen můžete udělat. Jinými slovy – nepotřebujete se starat o druhé, posuzovat, co by měli udělat jinak či lépe, abyste se vy cítili jinak a lépe. Ale můžete (nic nemusíme) se starat o to, abyste sami sebe „uzdravili“, abyste sami sebe dostali do životního pocitu štěstí a radosti. K tomu vám ti druzí pomáhají. Jen k onomu uvědomění.

Jak?

Jednoduše tím, že jsou. Pokud skutečně pomáhají, tak je to skvělé. Když ovšem dělají něco, co vám samotným nedělá dobře, tak tady začíná ona cesta: „Hleď si svého“.  To je příležitost začít zkoumat, bádat, prověřovat svoje potřeby, reakce, přesvědčení. Hledat a pátrat v sobě, co se vám to děje ve vztahu s druhými, co cítíte? A pak pokračovat: PROČ to asi cítíte, odkud se to ve vás bere, co můžete změnit, co je naučené a co převzaté (chování a přesvědčení), co vás drží v pasti strachu z „něčeho“, co naopak je vám blízké, příjemné. Jednoduše vnitřní nazírání a zároveň racionální zvažování.

Po tomto prvním kroku, tedy zkoumání svých vlastních osobních potřeb, přání, tužeb, může následovat další krok, a to rozhodnutí pro změnu. A tady většinou člověk narazí na nejistotu: rozhodnutí pro změnu s sebou nese strach a nejistotu. Nikdy nebývá nic černobílé, špatné nebo dobré, obojí se spolu prolíná a vzájemně prostupuje, což v člověku vyvolává nejistotu. Právem se namítnete, že takových teorií už jste slyšeli přehršel. Ale JAK TO UDĚLAT? JAK POZNAT CO JE CO? 

K tomu nám život, tělo, příroda, Bůh, či jakkoliv jinak to nazvete, dali k dispozici institut POCITU.  Geniální nástroj, kterému nás nikdy nikdo neučil věnovat pozornost, ale naopak bylo v nás od dětství posilováno přesvědčení, že pocity, hanebně často házené do pytle pocitologie, jsou k ničemu, ba dokonce škodlivé. A tak jsme se dokonale naučili své pocity nejen skrývat, ale bezvadně potlačovat. Jaké to má důsledky, to je na celou knihu.

Pocit je hlas duše, hlas Boha, hlas přirozenosti. Pocit vás zpravidla neklame, ale jeho racionální potlačování, když bude souviset se starou zkušeností a starým přesvědčením, vás může svést. Ale právě ona těžkost, se kterou se právě potýkáte, je ideální příležitostí, jak rozpoznat, co je nepotřebné, škodlivé, co volá po změně. Právě bez oněch těžkostí byste se k žádné změně nedopracovali, bez nich byste nic nezačali prozkoumávat, řešit ani zdokonalovat.

Co je však podstatné, že to všechno můžete udělat jen u sebe, jen se sebou samým. Nemůžete měnit nikoho druhého.

V tom smyslu je prastará moudrost: „Hleď si svého“ dokonalá, jednoduchá a jasná. Ale je pravda, že v průběhu času se zdeformovala do podoby negativní.

Nakonec mi v debatě s tím člověkem bylo dáno za pravdu: když budete myslet na DOBRÉ, když budete tvořit DOBRÉ, pak je vždy DOBRÉ začít u sebe, protože DOBRÉ z vás bude vyzařovat tak silně, že vše se v DOBRÉ obrátí a šťastní budou i všichni okolo vás. Slovo DOBRÉ však neznamená SOBECKÉ  či bezohledné (v tom smyslu, že určitě není DOBRÉ žít v podvodu, lži, bezohlednosti, lstivosti, zákeřnosti…blablabla…) Slovo DOBRÉ znamená čisté, laskavé, poctivé, pravdivé, ohleduplné ke všem zúčastněným.

A ještě doplním: DOBRÉ znamená také ROVNOVÁHU. Rovnováhu mezi BRANÍM i DÁVÁNÍM. Jinými slovy – nechtít získat nic zadarmo od jiných, ale také zadarmo nepracovat. A to nemám na mysli jen peníze, ale životní energii. Dodávám jen, že je-li to přirozené pravidlo, pak výjimky ho jen potvrzují. Myslím tím dary, v nichž není potřeba rovnováhu zkoumat. Dary jsou dary z lásky, a ta je vždy krásná, DOBRÁ.  

Jan Werich kdysi prohlásil, že mít rád lidi, je celé tajemství a jediný recept na štěstí. A v Bibli jest psáno: Miluj bližního svého jako sebe sama. Tak jak?

Tak. 
Obojí platí: Jen tolik je pravdy v lásce a úctě ke druhým, kolik lásky a úcty cítíme k sobě - k člověku. A odpověď na to, kolik lásky a úcty cítíme k sobě, tolik nacházíme ve svém okolí, v situacích, ve vztazích, v nichž se ocitáme. Bez druhých bychom sebe nepoznali.

Umět vážit si sebe, své práce, svého umění, je umění. Budeme-li si vážit sebe, budou si druzí vážit nás. To je možná největší a nejdokonalejší umění světa. Hodno NOBELOVY CENY.

Apropos – tolik diskutovaná Nobelova cena za literaturu pro Boba Dylana je možná právě obrazem toho, že si Bob D. sám sebe váží. Ale kdo ví? Nemluvila jsem s ním.

Přeji vám v následujících dnech radostnou a vědomou práci s tím, co vás v myšlenkách či pocitech zaměstnává, co vás trápí, nebo co vás činí šťastnými, a vězte, že vše je možné v DOBRÉ obrátit. Někdy dokonce jako mávnutím kouzelného proutku. Akorát samo se to nestane. Ruce má jen člověk, ne anděl. Ruka je prodloužené srdce.

S vděčností Yvell

P.S. Kromě toho všeho vás s vděčností zvu na on-line setkání, v němž se budu věnovat tématu STRACHU. Strachu, který nás občas ovládá, aniž jsme si toho vědomi, může kazit všechny nové, i DOBRÉ plány, strachu, který je epidemií současného světa.

V neděli 23. 10. ve 20 hodin

Ke sledování je potřeba se přihlásit: přihlášení

Budu vám vděčná, když si poslechnete a napíšete mi případně nějakou zpětnou vazbu, zda vám to bylo ku prospěchu. Je to moje práce, činí mne šťastnou a s takovým pocitem ji předávám i vám. Jen díky vám se mohu učit dál poznávat sebe.