Týden od 7. 8. – 14. 8. 2016

Nálada v týdnu od 7. 8. – 14. 8. 2016

Proměny a hranice

Léto vrcholí, i když nenápadně, nepoznatelně ubývá světla. Tak to je až do chvíle, kdysi toho všimnete, a je vám jasné, že je to nevratné. V takové chvíli víte, že se vše děje v řádu vesmíru, trochu možná zanaříkáte, že jste si ani nestačili pořádně odpočinout a už zase frčí takzvaný pracovní či školní rok. Ale dokážete přijmout a smířit se, je to tak?

Jinak už je to v osobním životě, kdy sem tam také ubývá světla (vnitřního), mnohdy nenápadně, nepoznatelně, až do okamžiku, kdy si toho všimnete. Rozdíl bývá v tom, že v těchto chvílích, osobních, už se ne tak snadno umíte smířit se skutečností, že situace je prostě taková, a začnete s námahou podnikat kroky k jakémusi návratu zpět. 

Přijmout a smiřovat se s osobní situací už tak snadno nedokážeme, je to tak? Jistě, ne vždy, a ne všichni, hodně zjednodušuji, prosím o shovívavost, ale zobecnit musím, abych mohla připomenout krásu proměn. Proměn, které v sobě nesou vždy nějakou hranici, ale ne vždy poznatelnou.

Následující dva týdny jsou obdobím jisté neuchopitelné hranice a téměř nepoznatelné proměny.

Koukněte do přírody: seschlé semínko, zapadlé hluboko v zemi, v temnotě, se neděsí, ale užívá si temné „noci“ k odpočinku, aby se na jaře s prvním paprskem slunce prostě probudilo a šup šup, rostlo do krásy a vykvetlo. Pak dozraje, sesype semena svých plodů opět k zemi, uvadne, svým způsobem zmizí a koloběh se opakuje. Takový život připadá člověku naprosto přirozený a přijatelný.

V životě člověka je to podobné, jen trošku obráceně v souvislosti s ročním obdobím. Na začátku léta jsou v našem nitru hluboce a v temnotě těla uložena semínka našich vnitřních darů, schopností, talentů, nebo potenciálu. Nevěnujeme jim však v létě tolik pozornosti, protože vědomí člověka se obrací k vnějšímu světu, ke slunci, k nebi, svlékáme se a vystavujeme svá těla pod širým nebem, a jsme z toho šťastni.

Jenže s ubývajícím sluncem ve vnějším světě se začínají v našich vnitřních životech probouzet poklady, ona semínka, která chtějí ven, chtějí začít růst, vykvést, dozrát. A k tomu potřebují také světlo a slunce, ale to lidské, vnitřní světlo. Už v těchto srpnových dnech se připravují naše vnitřní „semínka“ k životu tak, aby na podzim rostly a dorostly, a v zimě, v době vánočního zázraku a obratu slunce, chtějí zazářit jako zralý plod, s uzrálou moudrostí. Vnitřní.

Takovou příležitost máme my, lidé, donekonečna opakovaně, podobně, jako rostliny v přírodě. Tomu, co se nám nepodaří v tomto roce, máme příležitost nechat vykvést a uzrát v roce následujícím. Nekonečný koloběh. Nekonečné možnosti.

Ale proč čekat, když můžeme hned.

Tím chci říci, že být si vědom ubývajícího světla ve vnějším světě, uvadání v přírodě, je blahodárnou příležitostí být si vědom také svého vnitřního slunce, které se v tomto období začíná probouzet a sílit. Je to úplný počátek, pravda, teprve až s podzimem si toho budeme vědomi plně, ale už nyní chci připomenout, že hranice životních proměn není striktní, tenká, ostrá, ale pozvolná. Že už dlouho před tím, než se změny projeví, tak v člověku uzrávají.

Být si vědom některých přírodních zákonitostí může být pro život velkým pomocníkem.

Následující dva týdny, tento i další, přinášejí pomocnou energii k tomu, abyste se nelekali případných nepříjemných pocitů, nebo situací, protože mohou být právě oním připomenutím, že ruku v ruce s tím, jak se proměňuje a sklání vnější svět, probouzí se naproti tomu vnitřní život a síla člověka. Jenže k uvědomění si této krásy je někdy potřeba právě vnějších okolností. Nechci říci rovnou „nakopnutí“, abych vás neděsila.

Věřte, že ona připomenutí, že nejsme stvořeni jen ze hmoty, ale také ze světla (ducha), bývají zpočátku opatrná, jemná, slabá. Jen když jim vůbec nevěnujeme pozornost, pak mohou přibývat na intenzitě.

Povím vám krátký příběh, který se mi přihodil včera, když jsem pomýšlela a promýšlela právě energie přicházejících dnů:

Pozdě večer jsem zjistila, že nemám svůj mobil. Ztratil se. Prostě zmizel. První pocit byl extrémně nepříjemný, znáte to: Co si počnu? Bez kontaktů! Když budou volat děti, klienti…

Mobil nebyl, ať jsem hledala, jak jsem chtěla. Zmizel. To víte, že mne hned napadlo: Co tohle má znamenat? Ztrácím kontakty! Aha – ztrácím kontakt.

Půjčila jsem si mobil svého muže, abych některé pracovní záležitosti vyřídila, ale bylo to složité, neb mi scházely ony osobní kontakty. No nic. Snažila jsem se s tím jaksi vědomě smířit, ale cítila jsem, jak se do toho nutím a jak mi to moc nejde. V tom jsem zavnímala jakýsi vnitřní hlas, který mi říkal: Opři se o vzduch (nikterak nefabuluji). Znovu a silněji se v mé mysli opakoval. Nerozuměla jsem hned, ale vzpomněla jsem si na jednu báseň, kterou jsem napsala před lety pro Kantátu Všechen ten čas (hudební skladba Daniela Skály) a v ní píšu: Vzduch je plný Boha, dechu…

Aha! Že by? Opři se o vzduch? Copak mne udrží? Nevím, ale zkusím to. 

Zkusila jsem si jen tak představit, že vzduch je mou oporou. Chvíli jsem na to myslela, a vzápětí se dostavil mimořádně příjemný pocit, zvláštní radost, v níž jsem cítila úplně fyzicky, jak jsem obklopena tím obyčejným ostravským vzduchem, a on mne opravdu „drží“. Byl všude. A byl plný všeho. Napadlo mne, že můj mobil nezmizel z povrchu zemského, ale existuje, je. Někde prostě je, jen já v tuhle chvíli nevím kde. 

Napadlo mne, že vlastně všechno, co ztrácíme, nemizí. Pořád Je. Někdy nalezené, jindy proměněné.

Nebudete věřit, za chvíli zvonil mobil mého muže, který jsem držela v ruce, chtěla jsem mu jej hned předat, když tu vidím na displeji své jméno: Yvetta. Volala jsem já. A bylo to – můj mobil se ke mně vrátil. To trvalo opravdu jen několik minut. Volala paní (se kterou jsem předešlého dne cestovala), která mobil našla ležet ve svém autě na sedadle. Ona si jej také všimla až následující den. Ležel tam celou noc, půl dne, lákadlo pro zloděje. Ale tentokrát to bylo jen lákadlo pro mne – ničím nenahraditelná zkušenost, že ztráty v životě jsou velkou příležitostí … k něčemu, čemukoliv, ale každopádně k tomu, co se hlásí k životu zevnitř a chce být jen lehce posíleno. Inu, tak se stalo, tak to je.

Píši tento příběh pro to, abych i vás inspirovala k naději, že ať se děje co se děje, můžete (nemusíte) opřít se o vzduch a nebo zavnímat a poslechnout svůj vnitřní hlas, který vám napoví něco jiného, ale pro vás nepochybně dobrého.

Přeji vám krásné letní dny, plné laskavých nálezů a proměn bez bolestných ztrát.

Vaše Yvell

Pranostiky na srpen:

Srpen k zimě hledí a rád vodu cedí.
Jsou-li v srpnu hory kalný, budou v zimě mrazy valný.
Na svatého Vavřince, hop zemáky do hrnce. (10. 8.)